Co se změnilo?

14. května 2012 v 20:23
Možná jen to, že jsem popadla foťák a začla fotit co se hlo i nehlo. Jsem přirozeně stydlivý člověk, nemám na to mířit na někoho foťákem a čekat na vhodný okamžik, zatímco on řve "Ježiši nefoť mě, vypadám jako debil." Proto blejsknu co mě zaujme a v návalu narcistických záchvatů samolibosti blejskám taky sebe. :D
Vypůjčila jsem si naší malou starou digitální fotící věc a hned vidím svět jinak. Často je mnohem hezčí, než si moje kritické oko myslí že je.



Zachycení šneka v podhradí jednoho krásného zámku ... No dobře, šněka jsem vytrhla z plánované trasy a nastylovala si ho podle sebe .. ale sluší mu to.




Sypali pole vápnem .. když člověk nevyfotí ten hnusný traktor, vypadá to krásně a né jako ekologická katastrofa.



Moje rudé voko, sdílející se mnou alergické nadšení nad vším kvetoucím a produkujícím pyl.
 

Fotoprohlídka dnešním dnem

12. května 2012 v 0:08


Neidentifikovatlené, divoké, všežravé zvíře.


Maestro Čumák.


Vanilla laté.

Tak kde jsme ..

9. května 2012 v 13:55
Vlastně už vůbec ničemu nerozumím. Chci mu hrozně říct jak mi je, jak ho mám ráda, jak mi po něm bylo 14 dní smutno, jak mě rozsekává, že na mě nemá čas a že o něm nevím dokud se sám neozve .. ale nemůžu. Už předtím mi bylo jasně vysvětleno, že má práci, spoustu práce, a že si nemůže dovolit zanedbávat práci nebo slečnu, nedejbože oboje. Obkecal to pěkně, ve výsledku to stejně znamená, že o vztah nemá zájem. Tak proč mi řekne tohle a po třech týdnech je všechno ve starých kolejích.
Připadám si jako v těch blbých amerických filmech. "Ty budeš moje milenka a nikdo krom mého nejlepšího přítele o tom nebude vědět, ha, haaaa."
Včera krásný den, já ho pozvala do zoo a on mě do kina. Skloubili jsme to dohromady, přičemž zoo jsme doslova proletěli abychom stihli kino. Kino bylo úžasné, vlastně jsem si říkala, ža na Avengers by se mnou dobrovolně nikdo nešel a najednou sedím v polstrované dvojsedačce. Jediného bližšího kontaktu jsem se dočkala jsem v situaci "Podáš mi pití?" Ze všeho mi bylo tak strašné úzko, a taky jsem mu hrozně chtěla říct plno věcí ale když jsem viděla jeho výraz, jenom mě utvrzoval v tom, že to vlastně vůbec neřeší.
Nakonec jsme zakempili u něj v kanclu a místo uklidňování mého labilního druhého já, kdy jsem měla v plánu sypat ze sebe všechny tyhle nesmysly, jsme se na sebe vrhli jako zvířata.
Nemluvě o tom, že mi stihnul psát a volat pan T (mimochodem jeho spolupracovník a můj kamarád, který mě uhání už více než rok a který by nejspíš neměl vědět, že spolu něco máme) .. ale jemu to bylo jedno, jedine vyjádření bylo "Co? T? se chce zhulit, ne?" To jsem mu to měla zvednout a říct: "Hele kámo teď se mi to nehodí, zrovna tady ***** s panem M." Jinaky by to ani nešlo, neboť neumím lhát. Což mi někdy připadá jako hodně zlý zlozvyk .. říkat pravdu .. to už není v módě.
Cestou domů jsem byla pěkně zaseklá a mlčela jak pařez, sotva jsme projeli naší vesnicí, šly mi slzy do očí a protože jsem nevěděla jak se s ním rozloučit, jen jsem neurčitě zvedla ruku a on z toho gesta okamžitě a s úsměvem na rtech udělal "high five."
Je snad tohle normální? Každá ženská tohle nevydrží delší dobu. Já už přežívám pátý měsíc a jemu zjevně nedochází jak mi je nebo to asi ani vědět nechce nebo asi dávám všechno málo na jevo. Nemám ráda takovouhle nejistotu. Začíná mě to unavovat a nevím jak z toho ven. Nemám odvahu zavádět řeč znovu na stejné téma, mám svojí čest a přijde mi ponižující se někoho doprošovat, nehledě na to, že nemůžu někoho nutit aby mě měl rád a aby se mnou chtěl být. Neexistuje.
Zatímco já sedím, prohlížím si ho a s bušícím srdcem obdivuju jeho charizma a úsměv a oči a ruce a rozcuchaný vlasy a kde jakou kokotinu, on se věnuje tomu jestli s pohmožděným kotníkem po fotbalu má nárok na invalidní kartičku aby mohl líp parkovat a s vyplazeným jazykem hledá informace na googlu.. Tohodle člověka já prosím miluju a on o tom ani neví nebo nechce vědět ..


Mírně jarně depresivní procházková. Foto by Kačenka.
 



Písemná maturita

2. května 2012 v 21:20
Popravdě - děs! Po testu s nervama na dranc se půl města sešlo v hospodě. Pivo a kořalka tekly proudem a nikoho nezajímalo, že 12:15 píšeme ještě sloh. Každý to přece dělal v zájmu inspirace a očekával políbení kořalkové múzy.

Témata slohu byla jedno horší než druhé. V záchvatu paniky jsem si vybrala hned první s názvem "Jak jsem se stal pověrčivým" s navazujícím textem, přičemž se mělo jednat o vyprávění. Nebudu mlžit, nic jiného než vyprávění případně charakteristiku bych nenapsala. Téma charakteristiky mi ovšem přišlo tak cipaté, že jsem si zkomplikovala život pověrčivostí.

O snahu navázat na předchozí odstavec, jsem se pustila do žvástů o procházení městem a jelikož mě žádná lepší pověra nenapadla, psala jsem o tom jak hlavní hrdina šláp do hovna a pak podal sportku, přičemž slovo "hovno" nebylo vůbec zmíněno. Říkate si, jak takovéhle zvrhlosti někdo může psát do maturitní práce? ... Ano, já to zvládnu. Zvládnu napsat práci o hovnu a jestli odmaturuju, postavím pomník na počest všech hoven ve střední Evropě!

Bože dej, ať moji práci na Hradě opravuje nějaký hodný strejda se smyslem pro humor....

..zítra angličtina...

Kde najít chlapa?

25. dubna 2012 v 22:08
Připadám si vážně divně. Jakoby se každý můj článek motal okolo opačného pohlaví. Dobrá, řekněme, že je to pravda.
Vlastně jsem se právě zaobírala otázkou, kde narazit na partnera nebo aspoň vhodného kandidáta pro toto postavení.

Víkend jedna: jdu do baru, narazím na tlupu rozjařených, ulítlých chlapů, kteří přišli posedět s přítelkyní či manželkou, případně s kamarády ... druhý důvod návštěvy baru druhé skupiny zkoumaných objektů je ale vlastně ten, že chtějí někoho sbalit. Možná jsem jen neměla štěstí ale obávám se, že jejich obvyklé ohrané balící techniky, nemohou mou uhlazenou, kreativně náročnou estetičnost uspokojt.

Se značným znechucením po okukování možných objektů v baru, vyrážím o dalším víkendu do hospody. Říkejte tomu jak chcete .. hostinec, knajpa, pub, ďáblova nora, místo zlomených končetin, vyražených zubů, poblitých nohou, prospaných hodin ... Pane Bože, nemusím snad pokračovat. Ano, jsem narušená ale né natolik abych hledala tady.Dám si sklenku bílého a mizím nynat.

Víkend tři: Klub, neboli naše oblíbené DiskoTrisko .. Hromady střízlivě vypadajících zajíčku postávájících okolo tanečního parketu a nervozně si prohlížejíc okolní kočky.... Realita. Kousnu se do rtu, hodím do každé nožky jednoho panáka a čekám až se akce rozjede. Zajíčci začínají skákat a ... odpadávat. 99,9% představených si mě na druhý den nebude pamatovat. Proč jsem sem chodila? Zbavit se energie, dát si cigárko a užít si ten pocit, kdy mě očima svlíká 14ti letý trdlo.

Právě jsem se zasekla, kam jít? .. Není kam jít. Ale napadá mě ...

Jsem v chatovací místnosti. Po odpálkování tuctu úchylných narážek a sexistických prupovídek, které se mě snaží odlákat od obvyklé slušnosti a umírněnosti, začínám situaci vzdávat. K čemu to je .. člověk na sebe práskne i to co nechce, povrchní seznámení a následné hlubší poznávání tady neexistuje. Teda jo existuje, ale naopak.

Sedím, přemýšlím a najednou ... cítím horkost v čelní oblasti, to se asi rozsvítila ona pomyslná žárovka.
Čeknem Fejsbůk, projedem si kamarády a uděláme si statistiku potencialních partnerů. Hodně zdlouhavá a navíc, hodně bad idea. Víc, než přehrabování svých přátel včetně přebírání svých bývalých, mě bere seznámení se s novými lidmi.

Náhoda je blbec, jestliže mě ale nebaví sedět doma na zadku a čekat, až mi před televizí projde Krásný Princ a řekne, "Tebe jsem hledal, ty jsi má princerzna. Navíc tak sexy v těch vytahaných teplácích a s očima oteklýma od hysterického breku při brutálním dojáku, který ti zrovna běžel na Prima Love" musím se hnout..

Kam jít a nekrást? Naše škola obsahuje asi 35 kusů podivných individuí opačného pohlaví, z nichž polovina má holku, čtvrtina má kluka, a čtvrtině šplouchá na maják.. a to do celkového výčtu nepočítám Malého Roztomilého, z kterého se vyklubala ženská.

Copak se tak těžko hledá chování hodné dospělého jedince a kapka tolerance, kterou žádný z mých bývalých neměl? Nemusím mužům rozumět, stačí mi s nima žít..

Koneckonců vlastně ani nevím, jestli je problémem "kde hledat", "koho hledat" nebo obojí.

“Sometimes you have to be a bitch to get things done.”

20. dubna 2012 v 18:22 | Madonna
Proč mám dojem, že jsem nejhorší na světě .. zlá a zkažená. Jsou horší lidi. Dělají horší věci.
Vždycky se najde člověk, který mi to nevědomky vymluví. Pak si uvědomuju, že má vlastně pravdu. Můj život je omezený na školu, jídlo, spánek a starost o psa. Období denních návštěv mých kamarádek skončilo po tom, co si našly partnery. Od té doby sedím doma, poslouchám rodiče a nic nenasvědčuje tomu, že bych byla zvrácený postpubertální jedinec.

Na všecny své kamarády jsem hodná, snažím se pomoct kdy to jde. Nikdy jsem neudělala nic zvrácenýho ani nezákonýho. Chtělo by to změnu, nebýt aspoň jednou za anděla, nepřipouštět si neúspěchy, neprožívat každý rozchod svých kamarádek, nebulet u dojákovch filmů. Říct taky ne, najít si podřadnou brigádu, vydělat prachy, na celý víkend vypadnout, strávit ho s panem Třetím, pařit v klubu a přijít domů nad ránem totálně spálená..

Jsem mladá a chci na to vzpomínat s pořádným úsměvem a říkat si .. byla jsem kvalitní expert.

Like a game?

17. dubna 2012 v 21:49
Tak hele. Hráli jste někdy The Sims? ... Stupidní, chytlavá a často návyková hra. Často si na ní vzpomenu, když jsem mezi lidma .. Koukám na ně, mám dojem, že otvírají a zavírají pusu ale nic jim nerozumím, hlavní je, že si rozumí mezi sebou. Někdy je vnímám jako ty postavičky .. a napadá mě: co kdybych tuhle slečnu postavila do kuchyně ke sporáku, přinutila ji udělat si večeři a když se bude shýbat nad troubou, obehnat celý prostor zdí. Nebo toho nevěrného zmrda strčit do hlubokého bazénu a sebrat schůdky. Není to morbidní .. jen přemýšlím :D.
Často jse si jako životní cíl volila "být lamačem srdcí" .. ve výsledku jsem vždycky dostala naliskábom když se to provalilo. Někdy mám dojem, že život takhle funguje .. Poděláte to, naliská vám...

Druhým dnešním tématem nad kterým jsem polemizovala bylo .. jaké by to bylo, kdybychom mohli každému ukrást tu nejkvalitnější genetickou informaci a udělat kopu geneticky dokonalých lidí ... geny pro hudbu, hustý vlasy, dobře stavěný tělo, charizma, rovný zuby, kvalitní nádobíčko bla bla bla .. Ale jak ty lidi o to obrat? .. Nesynteticky samozdřejmě. Brutální grupáč přece nemůže být jediným řešením ..

Rozhodnout se, nebo to vzdát?

11. dubna 2012 v 18:19
O5 Středa odpoledne- Jedinečná příležitost proflákat část dne. Praštit sebou do postele, pustit rádio na max a uvažovat zas a znova nad svou neschopností vést partnerský život.
Přiznávám, nevím co chci a jakákoli chlapská snaha přesvědčit mě, že je ten pravý, mě dostává do kolen. Nejde jen o sladké řeči, kamarádství, srandu, sex ... Nejlíp od každého něco. Když to někde zmíním nahlas, hned po mě pyskujou, že jsem náročná a zbytečně chladná. Houby chladná, jen racionálně uvažující.
Můj mužský trojlístek jaksi neuvadá. Vlastně, jeden mě vozí kam je třeba, druhý mi nosí kytky a se třetím sexuju. Nejsem mrcha, nedávám jim naděje. Jsem upřímná, milá a plná očekávání na dotaz : "Jak to vlastně mezi sebou máme?" .. Ale oni se nezeptají, třeba se bojí, taky bych se bála ..
Momentálně se za mnou plíží takový pocit toho, že si vlastně myslí, že spolu chodíme. Co když oni chodí ale já nechodím? Je to vůbec reálné? A jak se to dá ksakru řešit? Kdyby všechny tyhle maličkosti znamenaly vztah (jakože neznamenají), znamenalo by to, že chodím s několika najednou. To je hodně divný pocit. Teda není divný, je absurdní a směšný.Pan První je kamarád, který jde na vše opatrně s ohledem na svou citlivost, což mi hodně ulehčuje jeho krocení ve věci "Jak sbalit Sabi".
Pan Druhý, šílený, energický, neoblomný, vytrvalý.. Kámen úrazu. Jak mu vysvětlit, že je mi s ním hrozně fajn ale jestli ho napadne k obvyklé divoké puse na přivítanou připojit jazyk, skopu ho do krychličky...
Nejideálnější je pan Třetí, který nestojí o vztah, neboť investoval nemalou částku do podnikání a momentálně pracuje na tom, aby přežil. Pochopitelně, buď bude zanedbávat práci, nebo ženskou a ani jedno nepřipadá v úvahu .. Rozhodně né s tak náročným kusem jako jsem já (haha).
Otázkou je, jak se rozhodnout? Jak neublížit nikomu ale být spokojená? Samozřejmě, že bych mohla odvolat všechny schůzky, jako srab jim napsat, že už je nechci vidět a zůstat sama. Jsem však od přirody společenský tvor, proč bych měla takovým způsobem přijít o lidi, s kterýma je mi fajn, avšak neplánuju založit si harém?! Vědí co ode mě očekávat, mám však dojem, že to vůbec neberou vážně. Možná jsem vážně mladá a nevyspělá na to abych s někým byla.
Nejsem si jista jak moc zmateně vyznívá moje storm in brain. Tahle forma nepravidelně psaného deníku mě má jen zbavit myšlenek o kterých se nechci s nikým bavit. Vlastně je mi jedno jak to vyznívá. Je mi líp .. a o to go.

Na všechny leze maturita, jen na mě leze jaro.

28. března 2012 v 23:12
Středa odpoledne- nastupuju do autobusu a sotva vidím, jak si mladý pulec za volantem neví rady se strojkem na jízdenky a celkově se za ním ztrácí, říkám si: "Potěš banán, to zas bude cesta". Místo třičtvrtě hodiny se cesta protahuje na více než hodinu a já mám čas uvažovat. Sedám si co nejvíc z dosahu hory akčních důchodců, kteří s největší pravděpodobností nastoupí u Globusu.

První co mě jako ženskou napadá jsou chlapi a ten mladý Bažant ze třeťáku, který se může přerazit a který do mě týden lije kávu horem, dolem. Je to prostě problém číslo jedna už z toho důvodu, že mě nahání po chodbách školy. JIstě, že to není zlá partie.. ale na stará kolena se muchlovat někde za sloupem aby nás učitelky neviděly (ne není to přehnané). Penězma šustí kde se dá, pěkný je taky a sladký, že by se dal na chleba namazat .. No, jen škoda, že mám alergii na med... Od něj mi myšlenky volně přeplouvají k panu Fotografovi. Áno s velkým eF. Kamrád, pako, blázen, zhulený za každého počasí, skvělý člověk.. ale protože se najde vždycky ale .. prostě po mě jede. Co je horší než říct to co všichni nesnáší a to "Neblbni jsme přece kámoši".

Zatímco stojím mezi těmito dvěma, o kterých můžu říct, že mě vůbec netankujou, je tady problém číslo tří. Vlastně to není problém. Člověk prostě stojí mezi dvěma, má možnost volby ale jáá .. já nejsem člověk, já jsem prostě párek. Protože já chci toho třetího!

Nefunguje to tak, člověk nikdy nemá co chce a proto ani já nejsem výjimka. Do uší mi rapuje Majk se svým uklidňujícím hlasem: "..moja druha tvar by zaslužila par facek, je to iba drzy, blby, maly, chladny fracek.." vlastně ani neví jak moc má pravdu.

NIkdo do mě nevidí, nikdo neví, že své citově labilní, hysterické, vzteklé a ubrečené já dobře maskuju. Proto přidám volume na max. s povzdechem vyženu pana Třetího z hlavy a s kamenným výrazem noblesní dámy na podpatcích vystupuju z autobusu a nezapomenu se na posledním schůdku kvalitně rozsekat.

Ps: Očekávejte pravidelný guláš citových výlevů .. a né .. nečtu Bravo

Kam dál